VOLÁNÍ LESA
… slunce si zahrává s nekonečností dálek, vítr rozeznívá koruny stromů, šumí a šelestí ve větvích podivnou písní až kdesi ulehne do náručí dalekých údolí. Na koruny se snese veliké ticho. Tehdy můžete slyšet „VOLÁNÍ LESA“.
Pokud rozumíte, zvedne se před vámi opona přírody. Jdete a díváte se. Les vám vydá svou nádheru. Uvidíte plazivé světélkování ranní mlhy halící les šedým oparem, klidné dny dlouhých soumraků, hru světel a stínů, uvidíte neskutečnou škálu barev jara a podzimu, nevinnou bělobu zimy, zádumčivé tůně stulíku a okřehku a ticho a mír současně s plností tichých bojů o přežití.
Takový je zákon všech zákonů, kde není nenávisti, ale životní potřeby. Zákon přírody. Zákon ze zákonů nejtvrdší, a přitom citlivý a jemný, protože je plný barev a zpěvu – harmonický a souměrný. Plný lásky a boje. Nemilosrdný ve svém poslání. Neúprosný ke slabým. Spravedlivý v rovnováze bytí a nebytí.
Člověk by měl chápat tento vesmírný řád. Řád bez hranic.
Všichni v přírodě se navzájem potřebujeme. Lidé, živočichové i rostliny. Jedni jsou odkázáni na druhé svým životem. Člověk proto nemá právo tvrdě zasahovat do tajemného vrcholu přírody. Ta naopak potřebuje nyní víc, než kdy jindy, především rozumné a zodpovědné lidi, abychom se jednou nemuseli stydět před těmi, kteří se dneska ptají: „…táto, jak roste stromeček, táto, kam letí motýlek…“
Vnikejme do kouzel přírody s vědomím, že vše je jen časové, nedokonalé a pomíjející, a že příroda bez ohledu na lidské starosti a radosti je stejně krásná i v tom nejprostším projevu….
.....i proto beru do ruky fotoaparát a setinami vteřiny se snažím zachytit neopakovatelné. Fotografie je pro mne prostředek, kterým je možné přiblížit nejen krásy přírody a života v ní, ale i skryté děje odehrávající se mimo dosah běžného pozorování bez pomocí dalekohledu, nebo zvětšovacího skla.